Andělé mají nebe,co mají lidé ???

3. května 2008 v 21:34 | lenka-super
Já a kamoška jsme se rozhodli napsat příběh. Obě hroooozně rády píšeme,ale zvlášť,tak jsme se rozhodli že napíšem něco dohromady. Zezačátku jsme nevěděli jak se to bude jmenovat ale pak nás napadlo: Andělé mají nebe,co mají lidé ??? Už podle názvu poznáte že tam bude mít hlavní roly anděl jménem Angela....ale víc toho neprozradím. Postupně sem budu přidávat kapitoly,ale moc se nevidíme takže to půjde asi pomalu, ale rozhodně si na to počkejte. =)))

Kapitola 1.

"Jsou tak pošetilí. Pořád někam spěchají a neumí si užít každý jediný den života. Vždyť život je tak krátký. Mají sny, ale neudělají nic proto, aby si je splnili. To dokáže jen spánek, ten plní jejich sny, fantazie. Jen co se objeví ráno, jejich sny zmizí a nezbude nic, jen pouhá prázdná vzpomínka. Někdy ani to ne. Na co je lidský život, když ho lidé takhle promrhají. Napadá mě jediný důvod bytí. Láska. je krásné sledovat zamilovaný mladý pár, nebo i starečka s ženou, ,jak jdou na procházku a drží se za ruce. Kroutila jsem nevěřícně hlavou nad lidským chováním a vlastnostmi, které je ovládají. Jsou to nejhorší choroby, jejich zlé vlastnosti, kdo je dělá takovými. Závist, zlost a nenávist.
"Ale všichni lidé nejsou špatní. Pořád je na světě dobro a láska, na to nezapomínej." Otočila jsem se za tichým, ale přesto respekt vzbuzujícím hlasem za zády.
"Otče? Co tu děláte? Copak stojím já za to, abyste se mnou ztrácel svůj drahocenný čas?"
"Ale, Angelo, já jsem tu pro každého anděla a ty jsi přeci výjimečná. Jsme jako lidé. Každý je jiný a každý jedinečný. Ale lidé mají taky city. Taky potřebují někoho, ke komu by se mohli přitulit a všechno mu říct."
"Proč ale za nimi nejdou? Spěchají a neudělají si čas na to, aby někomu udělali radost. Aby jejich blízkým vykouzlili úsměv na tváři." obviňovala jsem ty smrtelníky, kteří pořád ztrácejí čas jen sami sebou.
"Angelo, Angelo. V tom to jen nebude. Vypadá to, že závist není jen lidskou vlastností."
Chvilku jsem mlčela, ale věděla, že jeho slova jsou pravdivá.
"Kdo by jim nezáviděl tu lásku. Tu pravou jedinou lásku. Nic jiného. Jen ji. Já nemohu milovat, Já nemám žijící srdce, které by mělo pro koho bít. Chtěla bych to jednou pocítit. Alespoň jedenkrát. Lásku." sklopila jsem hlavu a doufala, že by se i moje sny mohly splnit.
"No, je jedna možnost, jak to zařídit."usmál se tajemně.
"Cože? fakt? Jde to, abych mohla cítit lásku? Prosím, udělejte to!" nedočkavostí jsem celá hořela.
"Jenže každé přání si vyžaduje svou oběť. Budeš mít pouhý měsíc na splnění svého snu. Svého snu o bijícím srdci ve svém těle, srdci, které může pocítit lásku. Pokud se ti to do čtyř týdnů nezadaří, proměníš se ve zlo. Černého anděla, smutek, který už nikdy nepozná úsměv, pozná jen slzy na tváři."
Jak mě jeho slova docházela, věděla jsem, že nemám jinou možnost. Ale jsem ochotná podstoupit jakoukoliv oběť kvůli lásce? Ano, jsem si jistá.
"Ale po tu dobu, co budeš na zemi, budeš zbavena všech svých darů, které jako anděl máš a budeš obyčejný člověk. Obyčejný smrtelník, který pocítí radost z lásky, ale bude také nucen prožít i její bolesti. Ale stejně jak lidé budeš mít i jejich špatné vlastnosti,"varoval mě.
"Jsem ochotná to přijmout, prosím, dostaňte mě na zem." žadonila jsem a málem se plazila po kolenou.
"Dobře, ale ještě předtím tě musím upozornit-"
"Ne!" skočila jsem mu do řeči, "Já tam chci. Jsem ochotná riskovat svou andělskou existenci za pár vteřin lásky. Prosím."
Chvíli se na mě zlobně díval a pak přikývl." Tak dobře, a je ještě něco. Když se ti přese všechno podaří získat pravou lásku, můžeš zůstat člověkem,"

Kapitola 2.

Teď jsem jen němě zírala. že jsem o tom nikdy předtím neslyšela.
"A to jste mi to nemohl říct dřív?" vyjela jsem na něj. "Celé dny tu sedávám a koukám na lidi a v hlavě jen to jediné přání. Když umíte číst myšlenky, proč jste mi to neřekl už před 250 lety?!"
"Bylo příliš riskantní, váhal jsem, přemýšlel jsem nad tím dlouho, ,jestli ti to povědět a až teď mám pocit, že jsi na to připravená a že tvá touha je na to dost silná. Protože abys mohla takhle cestovat, musíš si to přát ze všeho nejvíc."
"Tak z toho mít strach nemusíte" ušklíbla jsem se. "Takže, můžu jít hned?"
"No, jako člověk budeš muset jíst a mít oblečení. Takže běž do nejbližší banky a vyber si peníze z tohoto konta." řekl a podal mi papírek, kde bylo číslo konta a heslo. "Jsou to peníze, které andělům patří." Fuj, nenávidím, když mluví v hádankách. Andělé nepotřebují peníze. Zase se tajemně usmál a najednou byla všude tma, kterou probleskoval jasný paprsek slunce z malého okénka. Rozhlídla jsem kolem a zjistila,že jsem v nějakém domě.
Ležela jsem na lavičce,byla jsem v malé čtvercové místnosti, kde bylo jen jedno malé okénko a naproti mě velké dřevěné dveře. Nevím, jaké byly barvy, protože tolik světla sem nedoléhalo. Pomalu jsem vstala a došla k nim.
Když jsem je otevřela za velkou mosaznou kliku, zasvítilo na mě silné až oslepující sluneční světlo.
Udělala jsem krok ze dveří a rozhlídla se kolem. Byl to zvláštní pocit být bez mých schopností. Jako anděl jsem vnímala lidské pocity a i teď bylo zvláštní jít po pevné zemi a necítit na zádech křídla. Podívala jsem se na své oblečení a viděla, že mám pod kolena krátké bílé šaty na špagetová ramínka. Šla jsem po ulici plné lidí, dívala se na jejich zamyšlené tváře. Možná jsem na sebe upoutala i pozornost, hodně lidí se za mnou otáčelo,ale já si jich nevšímala. Uviděla jsem na obzoru modrou plochu, která musela znamenat jedině oceán. Chtěla jsem pocítit vodu, studený chlad slaného moře mezi prsty a brouzdat nohama pískem. Zamířila jsem tím směrem a po nějaké době došla k pláži. Nebyla velká a bylo na ní jen pár lidí, kteří seděli na osuškách a sledovali mizející hořlavou kouli zapadající za obzor. Byla to neuvěřitelná podívaná a tak jsem se k nim chtěla přidat. S očima upřenýma na slunce jsem šla ke kraji pláže na kameny, do kterých narážely drobné vlnky z moře.
Stále zakoukaná do moře jsem si nevšimla, že přede mnou někdo leží. Zakopla jsem o větší kámen ležící přede mnou, kterého jsem si dřív nevšimla a spadla přímo na toho dotyčného chudáka sedícího přede mnou a sledujícího západ slunce.
"Hej!" vyjekl.
"Promiň," začala jsem se hned omlouvat a vstávat z něj. Ale podjela mi na písku noha a překulila jsem se znovu i s ním vedle. Najednou ležel on na mě.

Kapitola 3.

Chvilku jsem zhypnotizovaně koukala do jeho temných hnědých hlubokých očí. Pak jsem se až moc rychle vzpamatovala.
"Vstaň ze mě." Křikla jsem ne moc mile. Ale na lítost bylo trochu pozdě, taky začal být nepříjemný.
"Příště se koukej na cestu! Já na tebe neslít!"
"Omluvila jsme se, ne?!" křikla jsem ještě přes rameno a nasupeně odešla.
Zkazil mi totálně náladu a už jsem na sledování západu slunce neměla ani pomyšlení. Místo toho jsem poprvé za nový život pocítila žízeň a hlad. A únavu. Vyšla jsem z pláže a snažila se dostat co nejvíc ke středu města.
"Promiňte," zastavila jsem kolemjdoucí postarší paní s milým obličejem. Přátelsky se na mě usmála.
"Ano?"
"Můžu se zeptat, kde je nejbližší banka? Jakákoliv."
"Ale jistě. Tady když půjdete dva bloky a pak doprava. Je to velká bílá budova, to určitě poznáte." Odpověděla a já ji poděkovala a odešla.
Když jsem přišla k velké, bílé budově s velkým nápisem Banka, vstoupila jsem dovnitř,nikdo tam nebyl takže jsem byla hned na řadě. Přišla jsem k mladé dívce asi okolo mého věku teď na Zemi.
"Mohla bych si prosím vybrat nějaké peníze ?" Nepřipadala mi moc ochotná, odpověděla mi, jako kdyby to chtěla mít rychle za sebou a hrát zase karty s postarší ženou která seděla naproti.
"Ovšem,mohu vaše číslo učtu ?"
"Ano" vytáhla jsem z kapsy papírek, na kterém bylo napsané i heslo.
"Ehm.. tady." Nevěděla jsem, co dělat a tak jsem jí papírek podala. Tázavě nadzvedla obočí, kousek lístku s číslem si ode mě mlčky vzala.
"A kolik si budete chtít vybrat?"
"No, já nevím.. Kolik je na účtu?" Zeptala jsem se nervózně. Úřednice za pultem, která měla na štítku jméno Nancy, vykulila oči. Zadívala se na obrazovku svého počítače a začala zírat ještě víc.
"Máte na ú- účtu sto padesát miliónů dolarů." Vykoktala. To jsem teda taky čuměla. Chvíli jsem se jen sledovali a pak jsem se na chvíli zamyslela. Kolik co může stát? Budu potřebovat i kdy bydlet, ale asi bude nejlepší si někde pronajmout hotel. Taky mi to musí nějakou dobu vystačit.
"Ehm,..no, asi deset tisíc dolarů." Němě přikývla. Vstala od stolu a odešla. Po krátké chvíli mi už na ruku vyplácela ve velkých i malých bankovkách požadovanou částku. S úsměvem jsme ji poděkovala, vzala si papírek zpátky a odešla. Tak to bychom měli. Teď zařídit nějaký hotel.
Tentokrát jsem na ulici zastavila muže ve věku kolem čtyřiceti let. Nějaký úředník. Měl oblek a kravatu a v ruce držel kufřík. Jako dobrý a celkem blízký hotel mi doporučil Palmáry hotel, kousek od pláže, kde jsem byla. Takže jsem se vracela směrem k pláži a pak zahnula za roh, kde se přede mnou vynořila velká červená budova. Okna a dveře měla orámované žlutou až okrovou barvou a každé třetí okno mělo vedle sebe balkónové dveře a malou terásku. Byl to opravdu krásný hotel a vedle zlatavého nápisu Palmáry brach se blyštilo pět stejnobarevných hvězdiček. Velkými skleněnými dveřmi, které se samy otvíraly dovnitř, jsem vešla do obrovské haly. Podlaha byla mátově zelená, ale lesklá tak, že jsem se v jejím odraze viděla. Přede mnou byl dlouhý stůl s deskou barvy podlahy a za ním seděly dvě slečny a jeden muž. Na stole ležela cedulka: recepce. Víc jsem ode dveří neviděla, protože vedle nich byla na každé straně malá palma, ale její dlouhé listy mi zakrývaly výhled. Postoupila jsem dál ode dveří a šla k recepci, kde už mě jedna ze slečen s hnědými dlouhými vlasy vítala úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki.. kiki.. | 5. června 2008 v 20:43 | Reagovat

Pěkné... už se teším jak to bude pokračovat:)

2 Anetta Anetta | 6. srpna 2008 v 10:02 | Reagovat

Leňo prosím tě nezbláznila ses já vydím nápis příběhy a čekám že to bude mít pár řádků a ty tam dáš 3 dlouhý kapitoly

3 Anetta Anetta | 6. srpna 2008 v 10:02 | Reagovat

*vidím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama