Černý a Bílý anděl

3. května 2008 v 22:01
Tenhle příběh jsem si sama vymyslela odnikud neskopírovala a byla bych ráda kdyby ani vy jste to neděli děkuju =))) a jestli chcete abych pokračovala tak mi prosííííííím napište do komentářů =)))

Kapitola 1.

Seděla jsem na skále a přemýšlela o životě, o hořké minulosti, která brzy skončí. Přemýšlela jsem o lásce, o tom jak by se měly všechny sny splnit a pak až umřít,ale já jsem neměla na výběr. Můj život vlastně už skončil v tu chvíli, kdy se to stalo. Kdy on odešel. Ne za jinou,ani se neodstěhoval, prostě odešel na druhý břeh a já chci jít za ním.Byla jsem až moc velký zbabělec na to, abych se probodla nožem nebo si podřezala žíly, takhle to bude mnohem lepší. Toto místo mi připadalo dokonalé. Bylo tu krásně. Příroda, lesy, louka a tahle nebezpečná, strmá, vysoká skála, která bude to poslední, co uvidím, ale nebála jsem se smrti, prostě jsem ho už chtěla vidět. Postavila jsem se a koukla jsem dolů. Bylo to tak vysoko, že se mi zamotala hlava, ale mě to neodradilo. Pomalu jsem zavřela oči a chtěla jsem co nejrychleji skočit, ale najednou na mě padla kapka vody, ale nade mnou nebyl žádný mrak. Ale přesto jsem si byla jistá, že na mě káplo, dokonce jsem si setřela z tváře tu kapku, ale nade mnou vážně nebyl žádný mrak, dokonce svítilo i sluníčko. Sice bylo ještě velice slabé po velké zimě, ale to bylo jedno, užívala jsem si poslední pohledy na slunce a v tu chvíli jako bych uslyšela jeho slova….

Kapitola2

Štípla jsem se do ruky a zabolelo to, proto asi byla pravdivá ta 1. možnost. Znovu jsem se natáhla, abych skočila, ale jeho hlas zavrčel ještě hlasitěji, než před tím. Zavrčel tak hlasitě, že jsem se lekla a spadla na zadek. Rozhlédla jsem se okolo, ale nebyl tu nikdo jiný, jen já a můj osud. Na druhou stranu to bylo zase fajn, že jsem mohla zase slyšet jeho hlas, proto jsem se rozhodla, že budu dělat, že skáču a uslyším ho. Postavila jsem se, podívala jsem se na nebe, ale nebyl tam ani mráček. V duchu jsem zakroutila hlavou, vzpomněla jsem si na tu kapku
na mém obličeji. Natáhla jsem se dopředu, jako že skáču, najednou se rozpršelo,nebe bylo najednou plné mraků, kapky padaly na mě na mé rty, oči, na mé tělo, tělo, které se začalo chvět, nevím, jestli zimou nebo strachem ale najednou mi bylo krásně. Už se mi nechtělo skákat, najednou jako by tady byl se mnou, jako kdyby mě objímal ve své náruči. Zavřela jsem oči a představovala jsem si ho,ale bála jsem se, že když je otevřu, budu zase sama a budu chtít skočit jako nikdy jindy, proto jsem je nechala zavřené, vnímala jsem melodii kapek, které na mě padaly.

Kapitola 3

Oči jsem měla stále zavřené a vzpomínala na minulost. Možná láska k němu byla až přehnaná, ani nevím, jestli on mě tak miluje, jak já jeho. Najednou sem si udělala v hlavě pořádek, najednou jsem věděla, že to, co dělám, je přehnaná reakce. Tolikrát jsem si četla různé příběhy, jak lidé páchají sebevraždu kvůli lásce a říkala jsem si, že já bych to nikdy neudělala.
Ale také jsem cítila potřebu, že bych to měla udělat, chtěla jsem být s ním, potřebovala jsem to, byla jsem bezmocná, nevěděla si rady. Posadila jsem se na blízký kámen, nečekaně se vyjasnilo a já se rozplakala. Jen jsem tam seděla, ani nevím, o čem jsem přemýšlela, ale chtěla jsem být doma, ale s ním a to nešlo. Tak jsem mohla vybrat tu lehčí variantu, být zbabělec a skočit, nebo tu těžší, zůstat a mít ho jenom ve vzpomínkách.

Kapitola 4

Oči jsem měla uplakané, když jsem si chtěla setřít slzu,setřela jsem si i černý flek z tužky a řasenky. Viděla jsem, že se už stmívá,že slunce pomalu zapadá za obzor,za temný nedaleký les. Co kdybych se vypravila do toho lesa ?? Je černý, temný a hlavně opuštěný jako moje srdce. Pomalu jsem se přibližovala k lesu,začala jsem mít strach,ale přitom jsem věděla, že tam třeba najdu to co hledám…smrt. Udělala jsem první krok do lesa,do místa které mi odmalička nahánělo strach. Při druhém kroku jsem zaťala ruce v pěst a odhodlaně vstoupila. Pomalu jsem šla po pěšince,která se ztrácela. Za chvíli jsem šla po listí z napadajících stromů a vůbec nevím kam. Tma byla čím dám větší a můj strach také. Listí temně šumělo,dřevo praskalo a ptáci tajemně zpívali svoji písničku. Najednou jsem se obrátila,ani nevím jak se mě to povedlo,jako kdybych nemohla ovládat nohy a rozběhla se ven a vběhla zase na okraj skály,teď jsem byla víc než dost rozhodnutá…

Kapitola 5.

Zavřela jsem oči,ale do nich najednou začalo pronikat velké,až skoro oslepující světlo. Uslyšela jsem hlas a vím že patřil jenom jemu. Tentokrát vím že to nebyla halucinace,ale že tu byl. Začal mi do ucha proudit jemný větříček,ale pak jsem uslyšela jeho slova
"miláčku jsem tady s tebou,prosím nedělej to,prosím, pro mě"
"ale já chci být s tebou"
"prosím, nesmíš to udělat"otevřela jsem oči stál tam naproti mně, díval se mě prosebně do očí a šeptal pořád dokola prosím. Slza mi padala po tváři dolů. On ji zachytil,a položil si ji na srdce. Objal mě, ale jeho ruka jenom mnou projela. Zjistila jsem, že kdybych skočila nemohl by mě zachytit.rozběhla jsem se a proletěla ním, ke kraji skále a skočila. Padala jsem dolů, v tom okamžiku, mi projel můj celý život před očima, chvíle k s ním, s mamou a tatou,jak jsem se hádala s mou mladší sestrou, když jsem slavila narozeniny. Padala jsem dolů, ten skok mi připadal jako celá věčnost, kdy konečně dopadnu a budu se ho moc dotknout bez toho že bych ním jenom projelo,bez toho že bych dávala ruku do prázdna. Konečně jsem ucítila tvrdý náraz, zabolelo to jenom chviličku. Pak jsem se probudila v bílých šatech,ale když jsem se otočila moje tělo pořád leželo na zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | Web | 16. května 2008 v 22:05 | Reagovat

páni! Moc krásný! Fakt jo! Doufám, že třetí kapitolka bude brzo 8)

2 ....andílek.... ....andílek.... | E-mail | 18. května 2008 v 13:20 | Reagovat

ahoj....je to moc hezký...a piš máč talent.....a taky chci 3.kapitolku plosííím..papa:-*máš to tu moc hezký...

3 gigi gigi | E-mail | Web | 22. května 2008 v 11:39 | Reagovat

jůů..zajímavý.....opravdu je to pěkné;)

4 Jane Jane | 22. května 2008 v 15:50 | Reagovat

doufám, že neskočíš, bylo by mi po Tobě smutno, vždyť život je tak krásnej...

5 Ellis Ellis | 4. června 2008 v 16:21 | Reagovat

souhlasim se všema fakt krásnej příběh :)

6 zuzka00 zuzka00 | 2. srpna 2008 v 11:40 | Reagovat

ty jo, máš talent!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama