Květen 2008

Krásná upírka

30. května 2008 v 15:39 | lenka-super
Krásná upírka

Kapitola 1.

Píše se rok 1885. Jsem dcerou velvyslance,velice důležitého člověka ve vládě. Už odmalička jsem byla vychovávána k slušnému chování, už odmalička jsem se seznamovala s významnýma lidmi. Vždy jsem byla vedena k poslušnosti,nikdy jsem neporušovala mravní zásada. Ale cítila jsem, že něco není v pořádku, jako bych nebyla sama sebou,jako bych v minulém životě byla nějaká chudá dívka, která si jenom užívá života,ale taková já jsem nebyla. Byla jsem ve světě plném lidí a přesto jsem se cítila sama. Bylo mi teprve 18 let a, už jsem se za dva dny vdávala, za muže kterého jsem nenáviděla. Brala jsem si ho jenom protože byl bohatý,jenom pro peníze,jenom pro pár kulatých zlatých koleček,které nemají cenu lidského života,ale přesto pro ně někteří lidé vraždí. Nenáviděla jsem ho z celého srdce,už proto, že jsem si ho měla vzít a byl skoro o dvacet let starší.Jsem prý nejkrásnější dívka z celého města. To je výhoda ,ale i nevýhoda. Někdy bych si přála, být ta nejškaredší.
Počítám jsem minuty,vteřiny,chvíle bez pout,bez zátěží na prstu,chvíle Svobody. Chtěla jsem si je užít,ale přesto, to byly nejhorší chvíle v mém životě.Do okamžiku,který změní celý můj svět, chvíle kterou budu nenávidět celý život. Nejradši bych utekla. Klidně i chudobná jen abych nestrávila zbytek mého mladého život, po jeho boku. Chci odejít za hranice, do jiného státu,pryč.
Od přemýšlení,od slz a od vzlykání jsem se potřebovala odpočinout,myslet na něco jiného. Oblékla jsem se a pomalu jsem se vyplížila z paláce ven. Bydlela jsem u města jménem Casias. Hned za domem byl les,příroda. Vydala jsem se tam. Šla jsem sama a vzpomínala jaké by to bylo,kdyby tady byla maminka. Zemřela když jsem se narodila. Tatínek mi ji popisoval jako nejkrásnější ženu na světě,byla mi prý velice podobná.Její rty byly plné vášně, byly tmavě rudé a syté. Její polibek byl to nejkrásnější, co kdy člověk v životě zažil. Oči měla tmavě modré,když se na někoho usmála,blýsklo se v nich nadšení a odhodlání. Její vůně připomínala vůni růží., jako když po noci rozkvete květina. Její slzy připomínaly rosu na ranním mechu,stvořily se v očích, tekli jí pomalu po tváři a umíraly na ústech. Když plakala ona, rozpršelo se a plakali všichni.Lidi byli o něco smutnější. Všichni jako kdyby s ní byly spojení. Postavu měla štíhlou, když si na sebe oblékla šaty, vypadala v nich jako princezna. Každé ráno si svoje hebké, hnědé vlasy pročesávala velkým pozlaceným hřebenem. Sčesávala si je do culíku, nebo si je nechala rozpuštěné. Představovala jsem si jí, když jsem si přivoněla k nějaké květině. Kdyby tady byla bylo by všechno jiné.
V lese jsem šahala na každý strom, skoro jako bych je hladila,dotýkala jsem se rostlin,ale skoro jako by jim bylo srdce,při každém dotyku jsem cítila jejich zachvění, při každém menším větříku se roztřásli,možná z přicházející zimy.
Šla jsem pomalu a přemýšlela nad mým osudem. Sedla jsem si pod strom na louce,když v tom, jsem uslyšela hluboké zavití a strašlivý řev.Lekla jsem se a chtěla okamžitě utéct pryč,ale něco přede mě skočilo,něco velkého,strašlivého, vydávalo to hrozivé zvuky,bylo to velké,větší než normální člověk. To druhé nebylo až tak hrozné,dokonce se to i člověku podobalo,ale vydávalo to také strašlivé zvuky. Pomalu jsem vstala,zády jsem se opírala o strom, nohy se mi klepaly a podlamovaly,bylo mi na omdlení,bylo mi špatně. Sjela jsem najednou na zadek,ani nevím jak,asi se mi podlomily nohy. Dívala jsem se jak se ti dva přede mnou perou,škrábají,věděla jsem že neuteču,tak jsem chtěla ,aby si mě nevšimli.skrčila jsem se do klubíčka a pozorovala je. Věděla jsem, že to nejsou lidé. Najednou ten menší skočil na toho většího a kousl ho do krku,ten větší se okamžitě svalil na zem a já jsem věděla že jsem byla právě svědkem zločinu,vraždy. Slza mi padala po tváři k ústům, nikdy jsem nic podobného neviděla. Ten menší se otočil na mě,jeho tvář se proměnila nezděšenou,pomalu se přibližoval ke mně a já jen zašeptala"prosím neubližuj mi" teď byl u mě docela blízko a já zjistila, že je to ten nejkrásnější člověk kterého jsem kdy viděla. Jeho pleť byla světlá,až bych skoro řekla bílá, měl tmavé kruhy pod očima,měsíc se od něj odrážel jako tisíce malých diamantů, měl nazlátlé oči, Byl prostě dokonalý. Seděla jsem tam pod stromem,a dívala jsem se mu prosebně do očí.Zašeptal větu kterou asi jen tak nezapomenu "já ti neublížím"
sklonila jsem hlavu a chtěla se probudit,ale nešlo to byla jsem v lese s "člověkem" který právě někoho zabil. Chtěla jsem utéct,ale pořád jsem nevěděla,jak dát nohy do pohybu. Najednou se semnou zatočil svět a já věděla že propadám do tmy,kde o sobě nebudu vědět.
Probudila jsem se v pokoji,na posteli. Na de mnou bylo malé okénko,stěny byly vymalovány bíle, podlaha byla tmavě hnědá. Nikde nabyly žádné poličky ani skříně. Naproti postele byly velké dveře a vedle nich velké zrcadlo. Přistoupila jsem k nim a chytla je za velkou,mohutnou kliku a otevřela. Naproti byly další dveře, napravo i nalevo byla dlouhá,až bych řekla nekonečná chodba a po stranách tisíce dveří. Dala jsem se doprava,šla jsem strašně dlouhou dobu, jako bych byla pod zemí, protože tahle velká chodba snad ani nemohla existovala. Už jsem si myslela, že půjdu celou věčnost,protože chodba stále nekončila a já jsem byla neuvěřitelně unavená,nohy mi těžkly a chtělo se mi šíleně spát. Nemohla jsem si stále uvědomit co se stalo a co tu vlastně dělám. Procházela jsem stále chodbou dál a dál,když v tom jsem uviděla konec chodby, velké zlaté dveře. Pomalu jsem je otevřela,nevím jestli jsem se třepala strachem nebo zvědavostí. Otevřela jsem je, pamatuji si jenom bílé světlo které se na mě vyvalilo a víc nic. Probudila jsem se znova v tom pokoji,ale teď vím že něco není v pořádku,moje tělo, jako by se změnilo,jako bych už to nebyla já, jako bych byla v cizím těle. Přistoupila jsem k zrcadlu,moje pleť už nebyla opálená,ale bílá,měla jsem kruhy pod očima jako bych týden nespala a byla jsem krásnější. Vlasy se mě třpytily a místo modrých očí jsem měla zlaté.

Kapitola 2.

Náhle někdo zaklepal na dveře,ani nevím jak, ale najednou jsem se objevila u nich jako bych k nim doletěla,moje rychlost se nyní podobaly rychlosti koně běžícího na závodech. Otevřela jsem dveře. Naproti mně nyní stál "člověk" podomně vypadající jako já. Pleť,oči,kruhy pod očima a neodolatelně krásný. Přistoupil ke mně do pokoje a sedl si na postel. Sametovým hlasem mě řekl,abych si šla sednout vedle něj . Já jsem si však sedla naproti na zem. Sklopila jsem hlavu dolů a zašeptala
"co se to semnou stalo ?" najednou se přestal usmívat a zatvářil se vážně
"určitě jsi někdy slyšela o upírech,vlkodlacích,čarodějkách…"přikývla jsem,přece každý zná pohádky,báje…
"tak od teď to nejsou jenom pohádky, stala ses příšerou,strašlivým netvorem,který touží jen po jednom…po krvi." Při tom slově mi naskočila husí kůže.
"proč já, nikdy jsem neuměla bojovat a hlavně nesnáším krev."
"věříš v osud ?" nevím, jak kdy
"tak od teď v něj můžeš věřit. Každý má svůj osud předurčený a ty,už když ses narodila, jsi to měla v krvi. A ještě, právě jsem ti zachránil život. Když jsi otevřela ty dveře,málem jsi umřela,tím že jsem tě kousnul a dostal do tebe jed,jsem ti zachránil život." Koukala jsem ne něj a nedokázala ze sebe dostat slovo,ale možná kdybych umřela bylo by to lepší a netoužila bych po lidské krvi.
"a ještě něco, dostala ses do války,která už trvá šestce let, válčíme s werewolfi, možná, že je budeš znát spíš jako vlkodlaky."
"do války ?" zašeptala jsem. Otec se vždy chtěl vyhýbat válkám, nesnášel je a proto vím, po kom jsem tu nenávist měla.
"ano, válka, strašlivá válka v které zemřelo už hodně našich,tak i jejich druhů. Pojď je čas naučit tě bojovat,ale nebude to tak těžké,protože přeměnou jsi získala neuvěřitelnou rychlost a sílu." Teď trénovat ? nechtěla jsem žádnou válku,proč bych měla teď bojovat ? chtěla jsem se vrátit domů,ale možná zůstat tady není až tak špatný nápad,alespoň bych se vyhnula svatbě,ale co zase tatínek ? nejdřív máma a teď já bych mu měla odejít ? to bych mu přece nikdy neudělala,ale teď,když toužím po krvi, dokázala bych ho zabít ? to nevím, ale můj nový život se mi nezdál na druhou stranu hrozný…až na tu krev. Proto jsem přikývla a šli jsme. Vešli jsme ze dveří a místo dlouhé chodby tam byla cesta do malinké chodbičky a zní vedly dveře ven do zahrady.
"kam zmizela ta dlouhá chodba ?" zeptala jsem se
"to byl optický klam,protože když jsi člověk,všechno je pomalejší, vlastně… když teď jdeš tak člověk by při stejné rychlosti utíkal"
Tak jo,postav se naproti mně a ukaž mi co umíš. Uhýbání, škrábání, kousání,prostě jak dokážeš bojovat. Přikývla jsem a najednou jsem začala dělat nějaká pohyby. Byly tak rychlé,viděla jsem jenom že se mi vymršťuje noha a pak že uhýbám,jako by se mě tělo hýbalo samo. Najednou jsem zjistila, že ležím na něm a držím mu ruce,pak udělal prudký pohyb a on ležel zase na mě. Dívali jsme si jeden druhému do očí. Najednou přilítla nějaká žena.
"pane skupinka werewolfi napadla na severu skupinku upírů." Vymrštil se ze mě.
"je čas jít si zkusit bojování v akci." Usmál se na mě lišácky.Podal mi ruka a pomohl mi vstát.
"dobře to co jsi mi teď předvedla nebylo špatný,akorát si víc braň srdce,kdekoli jinde,kde tě zraní,nevadí upíři jsou tak trochu nesmrtelní,ale pozor na přímé probodnutí srdce." Přikývla jsem. Obrovskou rychlostí jsme se rozběhli. Za pár minut jsme uběhli asi 10 kilometrů, za pár minut jsme byli na místě. Bylo tam asi třinást upírů patnást vlkodlaků, všichni na sebe vrčeli a vydávali hrozné zvuky. Upíři na ně cenily své hrozné,dlouhé zuby a vlkodlaci po nich škrábali.
"dobře je čas začít, začni cenit zuby,chraň si srdce a zničíš je tak že je kousneš a dáš do nich jed, nemohou mít v sobě dva jedy,vlkodlačí a upíří,skoro okamžitě je to zničí.

Achmed-mrtvý terorista

29. května 2008 v 22:50 | lenka-super |  videoklipy
Achmed-mrtvý terorista

konečně...

28. května 2008 v 21:37 | lenka-super
tak jo, konečně jsem sem dala 3. kapitolu příběho Obraz. V poslední době jsem moc neměla čas psát,ale nějak tak po večerech jsem sepisovala. 4. kapitola tak pozdě nebude, tak si to prosím přečtětě a dejte k tomu komentík =))) a můžete si přečíst i příběh dvou zamilovaných...je to fakt strááášně smutný,ale přitom hezounký...tak jo dala jsem sem ještě 2. kapitolu příběhu "Andělé mají nebe co mají lidé"...hezký čtení =))) Leňulka

smutnej příběh

25. května 2008 v 19:50 | lenka-super

příběh dvou zamilovaných

25. května 2008 v 19:44 | lenka-super
Příběh dvou zamilovaných lidí
Kluk-Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče-Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk-[Oh] Vážně? Ty?
Děvče-Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk-[Oh]
Děvče-Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk-Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče-OK dobře
Kluk-Jo….
Děvče-Hej .. mám otázku..
Kluk-ok,Ptej se
Děvče-Jak moc mě miluješ?
Kluk-Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče-jo…
Kluk-Proč ses ptala?
Děvče-….>mlčí<……
Kluk-Je něco špatně?
Děvče-Ne, všechno je v pořádku
Kluk-Dobře
Děvče-Jak moc ti na mě záleží?
Kluk-Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče-Chceš?
Kluk-Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče-Ne všechno je v pohodě
Kluk-Určitě?
Děvče-Ano
Kluk-Dobře.. já doufám..
Děvče-Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk-Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče-Opravdu?
Kluk-Kdykoliv. Ale teď vážně, není něco špatně?
Děvče-Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě, my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk-… ok
Děvče-Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk-Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče-… Taky tě miluji , pá
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk-Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád-ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád-Ani včera tu nebyla
Kluk-Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..
Kamarád-Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk-jo.. ale ona ne
Kamarád-Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk-Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád-ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
TU NOC
-crr-
-crr-
-crr-
Děvče-Prosím?
Kluk-Ahoj
Děvče-[Oh] čau
Kluk-Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče-[Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk-Jsi nemocná?
Děvče-Hmm …Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk-Počkám
Děvče-Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později
Kluk-Dobře…Miluji Tě miláčku
>Hodně dlouhá pauza<
Děvče-(se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk-Cože???
Děvče-Je to, to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk-jo?
Děvče-Miluji tě
>klik< (položení sluchátka)
DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk-Čau vole…
Kamarád-čau
Kluk-Co se stalo?
Kamarád-Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk-ne
Kamarád-Takže si neslyšel?
Kluk-Neslyšel co?
Kamarád-Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk-Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád-[Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk-ok
PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO
Hlas-Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení
Kluk-[Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku
Hlas-Jaké se jmenuje pane?
(Kluk dává informace)
Hlas-Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk-Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas-číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk-CO SE STALO?
Hlas-Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk-POČKEJTE! NE!
-tůůů-
-tůůů-
KLUK JDE DO NEMOCNIC..DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI
Kluk-Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče-…
Kluk-Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče-Já…
Kluk-Ty co? Ty CO?
Děvče-Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk-… (strašně moc se rozpláče ) ….
Děvče-Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk-CO??
Děvče-Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk-Neřekla si mi to?!
Děvče-Nechtěla jsem ti ublížit
Kluk-Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče-Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .
Kluk-?
Děvče - Miluji Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Kluk-…
Děvče-Nebuď smutný , miluji Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk-Tak proč si se semnou rozešla?
Sestřička-Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíli, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývá pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.
DALŠÍ DEN:Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…¨

Obraz

25. května 2008 v 16:31

Kapitola 1.-Malířka

"No páni" to byla první slova která mi paní učitelka z výtvarné výchovy řekla. Elisn ty jsi moc nadaná na malování,tahle by to nenakreslil ani Leonardo da Vinci,možná ani slavná Mona Lisa se tomu nepodobá.tvůj styl, předčí všechny malíře na světě, máš talent na kreslení postav, umíš do detailů popisovat lidské tělo,lidské pocity,když je někdo smutný perfektně to zachytíš. Při těchto slovech jsem se začala až červenat. Jo, ale asi má pravdu,vyhrála jsem pár soutěží, pár medailí…
Při cestě ze školy jsem si vzpomněla na učitelčiny slova. Pomalu jsem šla na zastávku a přemýšlela co by mohlo být moje "new dílo" moc mě malování bavilo,ale ráda jsem kreslila to co mě napadlo a né to co mě na soutěžích, nebo ve škole zadali. Pořád jsem seděla jsem na zastávce,autobus měl asi zpoždění tak jsem se vydala pěšky. Cesta bude dobrá na přemýšlení a byly to jenom 2 km a všude byla příroda,jen se mě nechtělo táhnout s tou těžkou aktovkou.
Šla jsem pomalu a dívala se na přírodu,na lidi kteří šli okolo a snažila se zachytit jejich výrazy a pak to zkusit nakresli.dneska jsem měla volno,no….vlastně jsem měla každý den volno. Žádný kroužky jsem neměla,protože rodiče byli chudí a ven jsem s kamarádkami nechodila,protože jsem žádné neměla. Moc jsem do kolektivu nezapadala. A papír s pastelkami jsem dostávala jenom k narozeninám nebo na Vánoce proto mě paní učitelka někdy dovolila, se tajně vplížit do třídy výtvarné výchovy a malovat…

Kapitola 2.-Seznámení

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla,že se blížím ke kameni. Zakopla jsem a spadla. Zvedla jsem hlavu a uviděla před sebou kluka jak mě pomáhá. Neohrabaně jsem vstala a uviděla ho. Byl to hezkej kluk. Měl černé vlasy s lehkým melírem,hnědé oči a výrazné rty. Na sobě měl volné tričko a rifle. Prohlížela jsem si ho, až jsem se vzpamatovala, zjistila jsem že si držím hlavu a že mě šíleně bolí.
"Upadla jsi hlavou na kámen" pomalu jsem si sundala ruku a viděla jsem že mi trochu teče krev. Jak mile jsem ji uviděla,ucítila jsem, že se mi podlamují kolena a zase padám na zem, ale než jsem stihla dopadnout,cítila jsem že mě něco pevně chytilo a jemně položilo na zem.
"tobě se dělá špatně z krve ???" viděla jsem jak nechápavě vrtí hlavou.
Přikývla jsem a vzpomněla si, jak v 5. třídě, mé sousedce v lavici, začala téct krev, protože prolítla sklem a já jsem omdlela.
Sundal si tričko a začal mi obvazovat hlavu.
"Co to děláš ???" zeptala jsem se.
"pomůžu ti dojít domů, abys ještě někde neomdlela,co sis myslela že tě nechám tahle jít
domů ?" Pomohl mi vstát a šel pomalu,vedla mě. Došli jsme ke dveřím našeho malého domečku. Poděkovala jsem mu a odemkla velkým klíčem,jako malá jsem nikdy nemohla otevřít, protože dveře byly hodně těžké. Tak nějak jsem si připadala dneska. Tlačila jsem ze všech sil,ale byla jsem úplně vyčerpaná, jak kdybych celý den pracovala někde v dolech a tahala se s těžkými kameny. Nechápavě se na mě díval a kroutil u toho pomalu hlavou. Jemně zatlačil na dveří a ony se otevřely. Zvedla jsem oči v sloup a vstoupila. Chtěl jít zamnou,ale já jsem se zastavila a otočila. Podívala jsem se na něj usmála jsem se a poděkovala. Úsměv mi opětoval a odešel. Šla jsem si sednout na židli,ale vzpomněla jsem si, že jsem mu nevrátila jeho tričko, rychle jsem vstala a utíkala ke dveřím,abych mu ho vrátila,ale už byl pryč.Sundala jsem si ho a šla se podívat na moji hlavu. Rána byla malá. Za pár dní už budu v pohodě…

Kapitola 3. - Pomoc

Předtím, jsem si až tak neuvědomovala jeho krásu,ale teď jsem ji viděla naprosto jasně. Teď mi nepřipadal krásný,ale nádherný. Měla jsem chuť ho jít nakreslit a pověsit si ho vedle postele,ale myslím, že bych ho nenakreslila,tak jak bych chtěla. Sedala jsem si na postel,vytáhla papír a tužku a začala kreslit. Namalovala jsem dívku s klukem jak se prochází na pláži, jako pozadí jsem zvolila zapadající slunce.
Ráno když jsem se probudila,věděla jsem, že se mi zdál nějaký sen,někdo v něm byl,ale nemohla jsem si ho vybavit. Probudila jsem se docela brzo, proto jsem šla do školy pěšky. Dneska jsme měli samé předměty které jsem neměla ráda a zvlášť tělák a 1. hodinu.. Mívala jsem z něho trauma už od 1.třídy. Neumím běhat, hnedka zakopnu a spadnu,neumím házet, ze třídy dohodím nejmíň, při vybíjené jsem bývala jako 1. vybitá. Naštěstí mě máma někdy napsala omluvenky i když jsem byla zdravá. Pomalu jsem se blížila ke škole,když jsem uviděla přicházející holky ke mně. Byly to nejhorší,ale také bohužel nejsilnější holky ze školy, mysleli si že jsou královny,že je nic nezlomí. Už jsem věděla že je zle,chtěla jsem utéct,ale věděla jsem, že bych zakopla a spadla. Kdybych se s něma chtěla poprat,ničemu by to nepomohlo a stejně by mě zmlátili. Co jsem měla dělat, nechat se zbít bez obrany ? nebo že bych se pokusila utíkat ? obrátila jsem se a začala "utíkat". Schovala jsem se roh,opřela se o stěnu.
Ach jo proč nejsem silnější ? Proč mě nic nejde ? Jediný krásný svět do kterého, když jsem se vnořila, byl svět barev,svět pastelek,neuvěřitelných tvarů a obrazců. Byl to jen můj svět,můj magický svět.

Kapitola 4. - přátelství

1.hodinu jsem přežila docela dobře, většinu těláku,nám učitelka vysvětlovala různé cviky, druhá hodina následovala Matematika. Na matematiku jsem byla docela dobrá,kdybychom neměli toho nejhoršího učitele ve škole, pana učitele Stewarda. Všechny hodiny utekly tak nějak rychle. Byla tu poslední hodina angličtina a pak hurá domů. O přestávce jsem seděla v lavici (jako každou přestávku) a pozorovala jak si všichni povídají. Po chvíli jsem si lehla na lavici,že jsem usnula. Naštěstí mě probudilo zvonění na hodinu. Přála jsem si,aby tahle hodina už skončila a já šla domů, ale čím víc jsem si to přála,tím víc se to vleklo.
"crrr" hurááá, zvoníííí, popadla jsem aktovku a utíkala ze třídy, dneska obzvlášť jsem chtěla být doma, ani nevím proč,vyběhla jsem ze školy,když se zamnou ozval sametový hlas
"tak co hlava" v té rychlosti jsem se zastavila div jsem nespadla. Pomalu jsem se otočila a uviděla ho
"Kdy mi vrátíš tričko" zeptal se. Mile jsem ho pozdravila a usmála se, rychle mi úsměv oplatil a přestal cosi drmolit, stejně jsem mu vůbec nerozuměla
"Můžu tě doprovodit domů ??"
"jo,jasně,budu ráda a alespoň budu chvilku v bezpečí kdybych náhodou upadla" usmál se a šel vedle mě až domů.Po cestě jsme se stavili na zmrzlinu a celou cesto jsme si povídali.
Doma jsem mu vrátila tričko
"Nechceš jít k nám ??" znovu se usmál a vstoupil. Přešli jsme krátkou chodbou ke mně do pokoje, byl malý a skoro bych řekla prázdný. Uprostřed byla malá postel, napravo od ní skříň, skoro prázdná a nalevo dveře na můj malinký balkónek, na kterém jsem trávila většinu času. Ráda jsem tam malovala,protože tam byl čerství vzduch a obrázky tam rychleji schnuly. Hnedka k němu zamířil. Vstoupil a začal si prohlížet moje výkresy. Na chvíli,na malou vteřinku pak bliknul pohledem na stěnu plnou zlatých medaili.
"jsi hodně dobrá na malování,že ??" pomalu jsem přikývla,nechtěla jsem se teď bavit o malování. Vrátila jsem se ke mně do pokoje a sedla si na postel. Za chvíli přišel zamnou a posadil se vedle mě.

fotky

25. května 2008 v 15:22 Twilight

videoklipy

25. května 2008 v 15:11 Twilight
Twilight-offical stránka
TWILIGHT MOVIE TRAILER

o čem to je

25. května 2008 v 15:07 | lenka-super |  Twilight

Twillight-Stmívání

Jak všichni fanoušci víte, Twillight (Stmívání) je 1. díl sérové řady od Stephani Meyerové. Kamarádka mi tuhle knížku půjčila, mě moc čtení nebaví a abych řekla pravdu ještě jsem žádnou knížku nedočetla dokonce,ale tahle knížka mě zaujala hnedka od začátku a tak jsem si hned půjčila druhý díl Nový měsíc a pak třetí Zatmění. Strááášně se těším až vyjde 4. díl Breaking dan a pak 5. díl Midnight sun,ale to je 1. díl z pohledu Edwarda.
Stmívání je o sedmnáctileté Belle která žije se svou matkou Renné a nevlastním otcem Phillem ve velkoměstě Phoenix. Na pár měsíců se má nastěhovat za svým pravým otcem Charliem který žije v malém městečku Forks, v městečku kde neustále prší a je zima. Bella si myslí že je to nejnudnější místo na světě. 1. den ve škole je nezajímaví a pro Bellu tak trochu nudný, se všema se musí seznamovat a neustále jim opakovat,aby jí neříkali Isabello,ale Bello a ke všemu potká Edwarda Cullina který ji bude nesnášet,ale ještě neví že to bude její celoživotní láska pro kterou bude schopna i umřít. Edward ji zatím nesnáší za její vůni krve,protože je upír, toto tajemství se mu a jeho rodině daří skrývat pak ale Bellu zachrání a všechno jí řekne. Uvědomí si že by její vůni mohl zvládnout a začne se s Bellou sbližovat a také se do ni neuvěřitelně zamiluje,jejich lásku jim však budou kazit různá nebezpečí a nástrahy.
Edward žije se svou rodinou ve vile v lese, žije se svou nevlastní matkou Esmé, otcem Carlislem, bratry Emmett a Jasper a sestrami Rosalie a Alicí se kterou se Bella hodně sblížila po několika měsícich kdy spolu chodí ji Edward vezme na baseball zapas,ale tam ji budou chtít napadnout a zabit 3 upíři,ale Edward ji zachrání…

IQ test

25. května 2008 v 14:48 testy
zkuste to je to dobrej test sice není zadarmo, ale jen tak pro legraci...=)))
=))) IQ test (((=

láskoměr

25. května 2008 v 14:20 testy
tak tady máte test lásky....=)
=))) test lásky (((=

IQ test pro blondýnky =)

22. května 2008 v 14:44 testy
tak to musíte zkusit...je to fakt super...tenhle test dělala jedna blondýnka v Americe a nezvládla ho, tak dokažte, že jste chytřejší...=)))
=))) IQtest (((=

twilight

21. května 2008 v 14:15 videoklipy
Oficiální Trailer Twilight Movie!!!!!

obrázky černých andělů 4

21. května 2008 v 13:54 | lenka-super |  obrázky

obrázky černých andělů 3

21. května 2008 v 13:43 | lenka-super |  obrázky

nekonečno

18. května 2008 v 18:59
tak tohle je fakt hezkej řetězáček...na 100% si ho přidejte na svůj blog

Strach

16. května 2008 v 21:32 | lenka-super
Strach
Proč…proč já…proč já jsem byla vybrána k takovému osudu ? Tuhle otázku si dávám pořád dokola. Mám strach z přicházející noci, co když se to zase stane ? Nevím co mám dělat. Přála bych si být uplně obyčejná holka jako třeba moje nejlepší kamarádka Nikol, ale nejsem,jsem zvláštní, dostala jsem dar, prokletí. Za 2 hodin zajde slunce a já zase budu sama v obrovské tmě, v nekonečném snu, no možná spíš v noční můře. Třeba když usnu teď tak nic se nestane a já budu spát v klidu do rána, ale jak mile otevřu oči, uvidím to. Zkusím myslet na něco hezkého,to by mohlo fungovat nebo né ? Lehla jsem si do postele a cítila jak se mi zavírají oči, byla jsem strašně unavená, ale zase jsem uslyšela tu známou,tichou hudbu spíš ukolébavku, dostala jsem strach,je to tady zase…
Bála jsem se otevřít oči. Zkoušela jsem z hlavy vymazat tu melodii, ale pořád jsem ji slyšela v hlavě. Pomalu jsem otevírala oči, nevím co bylo silnější, jestli strach nebo zvědavost, ale musela jsem. Najednou se mi v mysli objevil obrázek,prázdný obrázek bez budoucnosti. Umím snad předpovídat budoucnost ?? tohle není po prvé co jsem něco viděla a stalo se to, ale co to znamená černý obraz ?? zemřu snad ?? rychle jsem zavřela oči a snažila se myslet na něco pěkného, třeba jak jsem minulý rok byla u moře a tam jsem potkala jednoho kluka, jo to by mohlo vyjít a pak musím myslet na nějakou hezkou písničku která mi pomůže zapomenout na tu melodii. Ne musím zjistit co se to semnou děje. Co už 3 noci mění mou mysl v nemyslícího člověka, který nemyslí na nic jiného. Zprudka jsem otevřela oči a podívala jsem se do svého pokoje, v pokoji byla tma takže vypadal úplně černě. Byla jsem zpocená nevím jestli ze strach nebo z toho že to byl jen sen. Sen který mě už 3 noci naháněl hrozný strach, alespoň jsem něco zjistila…mám strach ze tmy…=)))

Anděl

5. května 2008 v 15:52 básničky

Anděl

Tam, kde mlha s tmou se snoubí,
kde jen vrby cesty vroubí,
leží v prachu anděl černý,
malující obraz temný.

Maluje svit měsíce,
kde hvězd září tisíce
a oblohu nocí temných,
kde po pavučinách jemných,
paprsky na Zem snáší se.

Smutkem jeho oči planou,
co slzy žalem stále kanou,
on nesmí nazpět do ráje,
když barva jeho černá je.

On zradil svého světla Pána,
jenž v nebesích mu otcem býval,
pro lásku jenž kdysi míval,
co mu Zemí byla dána.

Teď samota mu srdce souží,
co po smrti stále touží,
když na hrobě své milé leží,
a tělo její křídly střeží.

On nesmí za ní nikdy jíti,
jako anděl musí žíti,
beze smrti, věčně musí
i když se mu život hnusí.

Věčnost krutá se mu jeví,
když v tom Ďábel se mu zjeví,
a duši jeho slovy hojí,
když nabízí mu pomoc svojí.

Jen jeho síla má moc ho zabít,
tak jak by si anděl přál,
novou formu žití nabýt,
nabídl mu pekel král.

Souhlas dal mu bez váhání,
k smrti kráčí v odhodlání
a než první hvězda spadla
andělova duše zchřadla.

Smrtí znovu štěstí nabyl,
jenž mu vzato bylo Bohem.
Šťasten, že ho Ďábel zabil
své dal navždy světu sbohem.

Pavoučí sítě

5. května 2008 v 15:51 básničky

Pavoučí sítě

Jak v pavoučích sítích, cítím se svázaná.
Jak v pavoučích sítích, jsem celá zapletená.
Chtěla bych jít ven, zase být svobodná,
není to sranda jen, být tak zmatená.
Nejradši bych utíkala daleko tam, kam chci
nejradši bych letěla, do krásně temné noci.
Celé je to sen, ale já už nemohu dýchat,
slyším jenom křik, ale já ho nechci slýchat.
Spát normálně a klidně pod peřinou,
ne jako moucha spletená tou pavučinou.
Dělat si co chci sama a žít klidně dál,
stát proti větru, co jen tak klidně vál.
Já jsem ale v pavučině, denně uvázaná,
já jsem ale na hladině, zoufalství a temna.

Co je láska...???

5. května 2008 v 15:51 básničky

Co je láska…???

Co je vlastně láska ?
Je oškliváka nebo kráska ?
Je hloupá nebo všechno ví ?
Umí mluvit nebo neumí ?
Je hodná nebo zlá ?
Nezná mě nebo zná ?
Ví, co nemám ráda a co ano ?
Ví, nad čím přemýšlím vždycky ráno ?
Ví, kdy jsem šťastný a kdy trápím se ?
Ví, kdy se od někudy vždycky vrátím ?
Ví, kdo je můj nepřítel a kdo kamarád ?
Ví, jestli mě má někdo doopravdy rád ?
Ví, proč tak často vzlykám ?
Ví, proč za svoje slova pykám ?
Ví, proč někdo smutně a někdy šťastně světem pluje ?
Pokud tohle všechno ví,tak až pak uvěřím, že opravdu existuje